Na základě požadavku hrajícího trenéra pana Pěnkavy jsem se tedy rozhodl udělat kratší komentář k utkání.
Všechny myšlenky, které jsem měl v hlavě ihned po zápasu sem samozřejmě nedám, ale i přesto bych rád konstatoval, že to byl pro mne po několika letech hodně fyzicky, psychicky a emotivně náročný fotbalový víkend.
Po pátečním tréninku, sobotní výhře „C“ mužstva po vedením nového kapitána – mé maličkosti, jsem se zašel v neděli v klidu podívat na výkon „A“ mužstva.
Jaké však to bylo překvapení, když mi byla 10minut před odjezdem „B“ mužstva položena otázka, zda si troufnu jít chytat okresní přebor. S odpovědí jsem však neotálel a panu Ludvíkovi jsem ihned oznámil, že týmu zkusím pomoci.
Dobré bylo, že na nějakou nervozitu nebyl čas.
Předzápasová příprava začala bezvadně, jelikož pár spoluhráčů bylo znechuceno tvrdým a úzkým hřištěm, vysokou teplotou vzduchu a někteří byli navíc unaveni z předchozího zápasu áčka.
Abych zvedl ve slátaném mužstvu náladu, rozhodl jsem se otestovat hned v úvodu jeho psychiku trochu riskantním krokem. V první minutě jsem tak vymyslel hrubku, kdy jsem se nechal zmást pohybem přibíhajícího útočníka a lehkou střelu, která mi mířila do náruče, pouze vyrazil přímo na jeho kopačky. Soupeř nezaváhal a ihned skóroval.
Následně jsem předstíral zlomenou psychiku a sledoval, jaká tato akce vyvolá reakci. Popravdě jsem měl strach z některých psychicky labilnějších hráčů, jak celou situaci zvládnou, ale ti mne přesvědčili o neskutečné síle tohoto mužstva.
Co probíhalo následně, byl doslova fotbalový koncert, který se musel líbit i divákům. Fotbal byl neskutečně rychlý (porovnávám se IV.třídou) a mě se zdálo, jako bych viděl zrychlený film.
Nejhorší momenty jsem prožíval, když jsme přecházeli do útoku, vybojovali např. roh, já se na vteřinu opřel o kolena, jelikož jsem se potřeboval vydýchat a v tu chvíli už domácí diváci povzbuzovali své hráče při přechodu do naší obrany. Toto celé netrvalo snad ani vteřinu a myslím, že muselo dojít k porušení fyzikálních zákonů, jelikož hráči přeběhli hřiště tam i zpět a já stále stál funěl….
Šance se střídali na obou stranách a já pevně věřím, že díky některým zákrokům, že se mi podařilo moji chybu napravit. Dokonce jsem byl sám v šoku z některých mých rychlých pohybů a vybíhaček, a to i přesto, že přes svůj pupek nevidím na tkaničky. Bylo by nefér jmenovat za prví poločas konktrétně určité hráče, jelikož jsme bojovali jako tým, ale i přesto bych chtěl poděkovat panu Danielovi Černému za jeho veledůležitý gól ze 40té minuty, potažmo panu Pěnkavovi za centr, který mu připravil.(Pan Pěnkava tvrdí, že se balónu nikdo nedotknul a gól měl být připsán jemu, ale bohužel noviny píší něco jiného)
Za stavu 1:1 jsme tedy odešli do kabiny
Druhý poločas jsme se opět snažili hrát zodpovědně, i když už nám v tom bránila fyzička některých jedinců. Poločas to byl opět náročný, hosté nás tlačili, my jsme si však svoji precizní prací v obraně a potažmo mými některými zákroky se vším poradili.
V druhé půlce už veřejně musím poděkovat všem hráčům obrany v čele s panem Pěnkavou, který sice v 65. minutě odstoupil dobrovolně ze hřiště, ale dle mého názoru na hřišti nechal nohy, plíce i duši.
Následně jsem měl obavy, jak si v obraně počne mladý vyjukaný znojemský „Rosický“ Míša Adámek.
Ten opět mé chmurné myšlenky roztrhal na kousíčky. Jeho hra byla naprosto korektní a ve spolupráci s kapitánem mužstva Pavlíkem Šťávou předvedli, jak neztrácet míče, i když jsme pod tlakem, jak z minima vytěžit maximum a jak může být fotbal krásný.
Nechvalme však jen obranu, ale i zbytek mužstva podal krásný bojový výkon. Třešničkou na dortu byl krásný gól pana Kubáleho z přímého kopu.
V závěru utkání nám pomohlo, že domácí naprosto neunesli porážku a po druhém obdrženém gólu začali předvádět judistické zákroky. My jsme ba naopak vše zvládli vč. přímého kopu proti naší bráně v poslední minutě utkání a následného závaru. Moc pomohl útok se zálohou, když se snažili (a vycházelo jim to) držet míč co nejdál od naší branky, nechat se faulovat apod.
Po utkání jsem vstupoval do kabiny jako poslední a musím říci, že se mi hrnuli slzy do očí, když celé mužstvo povstalo a zatleskalo mi. To byla opravdu třešnička za krásným fotbalovým víkendem, kdy svoji smůlu prolomilo áčko, céčko nedostalo pod taktovkou nového kapitána ani gól a porazilo první mužstvo Pavlic nejtěsnějším možným výsledkem a nakonec béčko si odvezlo tři body, ze hřiště Hostimi, kde dosud nevyhrálo a to se slátanou sestavou včele se mnou v brance.
Po tomto víkendu mám prostě rád jméno Daniel J
Tímto bych chtěl poděkovat následujícím lidem:
František Papai – že mi pohlídal dceru
Jiří Samek – za uvolnění do „B“ mužstva
Jaroslav Ludvík – za nabídku, která nemohl být odmítnuta
Michal Adámek a Pavel Šťáva – cena za nejlépe sehranou dvojici na hřišti
Libor Benda – hráč, který unesl moji lehčí kritiku (na nikoho jiného jsem si netroufl)
Fryš Martin - že šel po minulém víkendu do sebe
Procházka Martin – nevyčerpatelný zdroj energie
Pěnkava Tomáš – zkušený borec, který spolu se mnou všem dokázal, že i když máte v mužstvu na posledních dvou postech zraněné a vyčerpané důchodce, tak můžete vyhrát, jelikož fotbal je v hlavě a ne v nohách…
Daniel Kubále a Daniel Černý – moji dva princové
Pavlík Radek – že se nechal dirigovat, poslouchal a plnil úkoly pana Pěnkavy bez dalších otázek
Jaroslav Blažíček – za fyzičku J
Petr Németh a Jiří Dufek – za to, že sebou do Hostimi přivezli i vagóny, které tahali za sebou J
Kafka Jakub – skvělá náhrada za pana Pěnkavu
Kotáb Tomáš – za to, že nepřišel J
Ladislav Berka – za to, že mi odpouští členské příspěvky a otevřel mi neomezený kontokorent ve sportovních potřebách J
p. Černý sen. a pan Doubek sen. – za to, že mne přijeli takovou dálku podpořit
